Vzpomínka na Josefa Petra Ondoka
U příležitosti 20. výročí úmrtí vzpomínáme na našeho bývalého člena, doc. Josefa Petra Ondoka, jednoho z těch kněží, myslitelů a pedagogů, kteří věděli o pramenu skutečné radosti a dokázali z něj bohatě ve svém životě čerpat pro sebe i pro druhé, přestože se v životě setkali s mnohými, kteří jim život ztrpčovali.
Rodák z Mydlovar, můj někdejší učitel, moudrý kněz "od Petrinů", který má již více než 20 let hrob na stejném hřbitově, jako část mé rodiny. Jak na něj nevzpomenout, zvláště ve chvílích, kdy se opět jasně ukazuje, jak málo se dokážeme učit, jak málo dokážeme čerpat z unikátního dědictví, které nám bylo svěřeno?
Chodívala jsem si na podnět staršího bratra poslechnout toho moudrého pátera ještě dávno předtím, než jsem vůbec začala uvažovat o křtu. V době totalitních frází a floskulí byla jeho slova tak čistá a přímá, že by se v Č. Budějovicích tehdy těžko hledalo podobné místo k jejich čerpání. Všichni jsme vnímali, že tento muž má svá slova z hlubokých pramenů, snad v každém kázání byl alespoň jednou zmíněn Aristotelés, nebo jiný z velkých myslitelů antiky, případně středověku.
Když jsem se s ním po letech setkala jako s učitelem na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, tak mě na první pohled překvapilo, jak neokázale tento moudrý kněz vystupuje: Znala jsem ho do té doby jen v kněžském rouchu, ale nyní, bez kněžského roucha, se síťovkou v ruce, s mírně skloněnou hlavou a trochu těžkým krokem, vypadal jako obyčejný postarší muž, kterého život už notně potrápil. Když se však ujal za katedrou své role učitele, hned jsme mohli vnímat (používám plurál, protože již od dob "chození na Ondoka k Petrinům", mě provázel tehdy můj budoucí manžel, s nímž jsem pak poznávala patera Ondoka i jako učitele), že v tomto člověku je neobyčejná moudrost, která je tímto mužem prověřena a životem zajištěna. Když z té síťovky vytáhl svého Aristotela a hovořil s mírnou a rozvážnou dikcí o starých i nových otázkách etiky, když nám ochotně a zdarma svěřoval své napsané přednášky v podobě skript, když nás zkoušel, stále to byl pokorný, klidný, někam dál a hlouběji hledící a zkoumající učitel a vychovatel a to v pravém slova smyslu, tj. nejen předávající látku, ale formující, tj. takový, na něhož se nezapomíná a který se stává nepřekonatelným vzorem. Nikoli ke kopírování, ale k živé, tj. vždy originální, odezvě.
Až postupně jsme se začínali zajímat nejen o témata, která nám předával, ale i o něj samotného. Kdo je vlastně tento muž, jeden z nejpokornějších, s nímž jsme se setkali, kterého však znají naši profesoři i v Praze na Univerzitě Karlově, jehož autorství skript podepsaných jen "J. P. O." poznali a jen pro jistotu se mě na jméno dotázali ti, kterým jsem tehdy skripta půjčovala (a z nichž někteří dnes vyučují na teologických fakultách).
Napsala jsem pak po letech o tomto učiteli dva texty. Z nich nebudu nic opakovat, jsou volně dostupné a čtenář tohoto článku na ně nalezne v závěru odkazy.
Chci ale něco dodat, co jsem tehdy nevěděla a až nyní, ze zveřejněné Korespondence Josefa Zvěřiny a Aleny Falerské jsem se to dozvěděla. Josef Petr Ondok nejenže si vytrpěl mnohé od pohůnků a přisluhovačů totalitního politického režimu – odseděl si bezmála 12 let ve vězení v době komunistické totality, přičemž pracoval v pověstných lágrech s uranovou rudou, v důsledku čehož pak předčasně zemřel –, ale měl i ostrý spor s biskupem Hlouchem. Vystoupil kvůli němu z teologické komise. Upozornil na to Josef Zvěřina ve svém dopise z 13. listopadu 1971 (o biskupovi Hlouchovi i v dalších dopisech). Jsem velmi vděčná editorce dopisů, nyní člence naší společnosti, Lucii Šmídové (která zde také upozornila na práci Vojtěcha Novotného, v níž je o celé kauze podrobně pojednáno, včetně dopisů Josefa Petra Ondoka), že svou historickou prací pomáhá otevírat i skutečnosti, které by zůstaly zakryty (a není těžké si domyslet, že by jistě mnozí za toto zakrytí a překrytí byli rádi). Považuji však za odpovědné na tyto skutečnosti upozornit. Věřím, že odkrývání pravdy je úkol, který člověk dostává jako bytost nadaná rozumem (logem) a znovu se mi připomíná, že zde nejde jen o kontemplaci pravdy, která se sama dává, ale také o aktivní analytickou práci. Nedělat nic, označoval i Komenský za zlo. Věděl z žité reality, že když se nebude šířit pravda, bude se šířit lež. Všichni, kteří hledají pravdu a snaží se civilizovaně žít ve 21. století nejen jako teologové, ale i jako prostí občané, ať již věřící či nevěřící, pokřtění či nepokřtění, svátosti přijímající či nepřijímající, jsou vyzváni k myšlení, které rozlišuje, analyzuje, srovnává, vyhodnocuje, uplatňuje. Tato etická činnost ležela Josefu Petru Ondokovi nejen na srdci. Toto je také velké dědictví české teologie a plyne z něj odpovědnost i vůči nejmladší generaci a generacím příštím. Kdo jiný by to měl vnímat především, než teologové a ti, kdo měli tu šanci se setkat s lidmi, jako byl Josef Petr Ondok?
Ke zmíněným textům:
Novotný, Vojtěch. 2012. "Běda církvi..." Bonaventura Bouše burcující. Praha: Karolinum.
Svobodová, Zuzana. 2013. Z filosofického života Josefa Petra Ondoka. PAIDEIA: PHILOSOPHICAL E-JOURNAL OF CHARLES UNIVERSITY, Praha: Univerzita Karlova, 3/2013, roč. 10. ISSN 1214-8725. https://ojs.cuni.cz/paideia/article/download/1492/1077/
Svobodová, Zuzana. 2013. Etika a ekoetika Josefa Petra Ondoka: Mezi přírodními vědami, filosofií a teologií. Envigogika, 8 (4). ISSN 1802-3061. https://doi.org/10.14712/18023061.408
Šmídová, Lucie (ed.), 2020. Korespondence Josefa Zvěřiny a Aleny Falerské. Praha: Karolinum. ISBN 978-80-246-4425-7.